Vital Plus - Časopis, který pomáhá seniorům

Valašsko - kraj rázovitého humoru

Valašské lidové tradice jsou právem proslavené po celé naší zemi. Ať už se jedná o krajové gastronomické fenomény jako jsou pagáče, frgál či slivovice, svébytné lidové písně, tance a zvyky nebo svérázné nářečí, Valašsko je domovem mnoha výjimečných projevů lidové kultury, které v jiných částech naší republiky již dávno zanikly. Nejinak je tomu i v oblasti lidové slovesnosti – u pověstí, pohádek, anekdot a dalších ústně šířených vyprávění, jejichž bohatstvím Valašsko oplývá v nebývalé míře dodnes.

Diskuze / Tradice a legendy / Rubrika: Radosti / 22.6.2010 / Text: Petr Janeček / Úvodní foto: Vojtěch Štolfa

Předkové dnešních obyvatel Valašska se na naše území dostali již v 16. století, kdy tyto dosud pusté oblasti osídlili kolonisté ze západních Karpat. Valašská kolonizace, jak je tento proces odborně nazýván, s sebou přinesla svébytnou pasteveckou kulturu, která původně vznikla až na dalekém Balkáně – kulturu spojenou s chovem ovcí na horských salaších, rázovitým krojem a stravou a v neposlední řadě i exotickými lidovými tradicemi. Cizokrajný původ Valachů se v jejich ústní slovesnosti odráží dodnes; a pokud bychom měli najít jeden hlavní rys, který je pro valašský folklor typický, byl by to nepochybně rázovitý lidový humor.
Svébytný humor byl s lidovou tradicí Valašska spjatý odedávna. Vždyť podle slavné valašské pohádky, zachycené ještě v 50. letech 20. století v Halenkově, to byl právě obyčajný valašský Janek, který se v dávných dobách, kdy čerti ukradli lidem smích, jediný odvážil do pekla, aby jej lidem vrátil. Od těch dob se prý lidé mohou zase v klidu smát, a nejvíce se tomu tak odnepaměti dělo právě na chudém Valašsku, kde si lidé dodnes váží moudrých rčení, že Mět sa zle a ešče být smutný – nestojí za psí štěk a Veselá mysěl – okradený dochtor.

Valašské humorky a příběhy ze života

Ačkoli i na Valašsku, tak jako všude jinde, kvetly i tradiční pověsti a legendy, dominantou zdejšího folkloru zůstávají humorné pohádky a další veselá vyprávění. Pro valašskou tradici – ostatně jako pro tradici chudých krajů vůbec – byli typičtí prostí hrdinové z lidu, se kterými se mohli místní chudí obyvatelé snadno ztotožnit. Hlavním hrdinou valašského folkloru tak bývala místní obdoba českého Honzy, prostý valašský Janek, ale místní tradice stranila i dalším postavám z lidu – valašským čeledínům sloužících u lakomých sedláků z Hané, potulným kominářům – kominíkům, chudým slovenským dráteníkům či těm nejchudším z nejchudších – jinde tak vysmívaným a opovrhovaným cigánům – Romům. Většina těchto komických historek vyprávěla o místních rázovitých figurkách a lokálních událostech, ale byly i takové, které se dotýkaly humorných setkání Valachů s osobnostmi „velké“ historie. Příkladem může být třeba historka o tom, jak na Rusavě vítali místní vrchnost, barona Laudona s jeho manželkou a dětmi. Místní sousedé se dohodli, že raději nebudou vést dlouhé uvítací řeči, aby náhodou před panstvem něco nepopletli. Domluvili se tedy, že jakmile rychtář popřeje panu baronovi „Pozdrav vás Pánbu“, další dva popřejí totéž jeho ženě a dětem, a uvítání bude u konce. Ale co čert nechtěl, když přijela vrchnost, spadl rychtáři nešťastnou náhodou opasek u kalhot, takže zaklel: „Och, nech ťa hrom spere!“ Zbylí dva Valaši pak ze sebe automaticky vyhrkli naučené pozdravy: „Aj vašu paničku!“ a „Aj vaše děcka!“

Valašská tradice žije dodnes

Po druhé světové válce se u nás objevil velký zájem o autentické lidové vypravěče mluvící svérázným nářečím, kteří bavili posluchače na veřejných estrádách. Mezi těmito veřejnými vypravěči patřili k nejlepším právě besedníci z Valašska, kteří mohli navázat na nepřerušenou nit staleté vypravěčské tradice. Velice oblíbenými se tak stala jména jako Jan Měrka z Halenkova, Gustav Imrýšek z Vizovic, Alois Čepek ze Vsetína, Růžena Křížková z Bečvy, Miloš Kulišťák z Rožnova či Libuše Sušilová z Valašských Klobouk. Jejich vyprávění, přenášená rozhlasem a vydávaná knižně, se díky těmto moderním médiím často rozšířila za hranice jejich rodného Valašska po celé naší zemi, přičemž ta nejzábavnější z nich dokonce znovu zlidověla. Příkladem může být veselá historka o „točenici“, s oblibou vyprávěná vizovickým učitelem a osvětovým pracovníkem Gustavem Imrýškem. Během jedněch hodů prý skupinka rozjařených Valachů při svém nočním tahu narazila na řetízkový kolotoč, probudila kolotočáře a přinutila ho, aby jej pro ně roztočil. Ospalý kolotočář ale po spuštění znovu usnul a nebozí bezmocní opilci tak zůstali na roztočeném kolotoči až do rána, než je vysvobodili náhodní kolemjdoucí! Tato humorná historka byla již v 60. letech rozšířena v ústním podání po celém tehdejším Československu, a v 90. letech se jejím aktérem stal i pravděpodobně nejznámější Valach vůbec, herec Bolek Polívka ve filmu Věry Chytilové Dědictví. Jako takzvaná městská legenda, tedy smyšlená historka považovaná za záznam pravdivé události, koluje tento příběh po našich zemích dodnes. Odborníky na lidovou tradici byl tak naposledy zachycen na letošní pražské Matějské pouti! Vytrvalost šíření této veselé historky je projevem nebývalého smyslu pro humor valašského lidu a zároveň důkazem toho, že valašská tradice oslovuje posluchače i dnes, ve věku televize, internetu a mobilních telefonů.

Přispějte do diskuze. Zajímá nás váš názor na tento článek.