Vital Plus - Časopis, který pomáhá seniorům

Fejeton: Všeho do času

Ačkoliv základem měření času je rotace Země kolem vlastní osy a její oběh kolem Slunce, přesto každý z nás ale žije a registruje svůj čas – známý je pocit zrychlování času, jako by vesmír pulzoval v naší sluneční soustavě stále rychleji.

Diskuze / Fejeton / Rubrika: Radosti / 22.6.2010 / Text: Ondřej Vaculík / Úvodní foto: Jan Bartoš

Proti tomu ovšem stojí fakt, že všechny přírodní cykly pořád probíhají v čase pro ně obvyklém a dobře zavedeném, jabloň odkvete, plody dozrají, listí opadá a tak dále, a těžko podezírat stromy, že by nyní jejich plody dozrávaly rychleji než před padesáti lety. To jenom sadař má dojem, že sotvaže strom prořezal a sklidil žebřík, už je tu sklizeň a vzápětí znovu vytahuje žebřík, aby prořezával, což letos nestihl, protože chudinka jabloň i přes dlouhou zimu začala kvést dříve, než se sadař nadál.
Časem máme s časem strašný problém. On sice jde, měří (co on to vlastně dělá?) pořád stejně, ale my mu přes všechen civilizační pokrok, přes všechnu techniku a urychlovadla na dohnání času stále méně stačíme. Sice toho jakoby hodně stíháme, ale sám čas jako by nám o to více unikal.
Ještě loni jsem sekal přerostlý pažit na zahradě kosou a trochu se styděl, že se lidé na mě chodili přes plot dívat. Letos jsme čerstvě vzrostlou travičku pojezdili sekačkou a jak motor hučel, došlo mi, v čem je problém: v tom díky motoru a rotoru zkráceném čase sekání jsem na sekání ani nestačil myslet. Myšlenky, které se normálně vážou ke kosení, mi v mysli neproběhly. Jako by ten čas byl zbytečný, vymrhaný, protože v něm došlo pouze ke zkrácení pažitu, a to zásluhou motoru, nikoli mou. Také v autě si člověk ani nestačí uvědomovat, co žije a jaký čas jakoby zbůhdarma jen projel. Pocit času plynoucího rychleji nebo pomaleji záleží na stavu naší mysli, robotizace života nám ho urychluje.
Ačkoliv astronomicky nás neúprosně posouvá k smrti čas jeden, pro všechny společný, přesto každý z nás má svobodu ho jinak vnímat, domnívám se, a i ta schopnost vnímat ho se nám během života ještě mění. Z „nedávna“ se zákonitě stává „dávno“, ale zároveň – jako by proti logice času – se „dávno“ dokázalo znovu stát „nedávnem“. Vždyť to bylo docela nedávno, zdá se nám.
Můj tatínek tvrdí, že čas není fyzikální veličina, ale je to naše míra pro fyzikální děje. A já se ho v poslední době často ptávám, jaká je míra jeho času – a porovnávám ji s mírou svou. Do jaké míry vůbec žijeme ve stejném čase? Jak ten „náš společný čas“ každý z nás vnímá?
Naštěstí dějepiscům se status jednotného času ale potvrzuje, protože historický čas nemůžeme prožívat – už nám zkameněl do pevného žebříku chronologicky řazených událostí. Proti tomu budoucnost je z hlediska našeho vnímání času naprosto nedosažitelná, vinou přítomnosti nás nikdo do ní nepustí, je to láva, živá hmota, nebo oblak naděje, o níž s jistotou můžeme říci jenom to, že i nadále bude obsahovat čtvero ročních období a... jabloň i přes tuhou zimu požene do květu dříve, než ji stačíme prořezat.

Přispějte do diskuze. Zajímá nás váš názor na tento článek.