Vital Plus - Časopis, který pomáhá seniorům

Mozaika: Santiago de Compostela

Jednotlivý střípek působí osaměle a zbytečně. Teprve když jich je sto, tisíc, sto tisíc, začne to nějak vypadat. Mozaika, před kterou právě stojím, bere svojí krásou a rozlehlostí dech. Není nijak slavná, nicméně skupinka nadšených místních seniorů dílo tvořila celých 12 let.

Diskuze / Rubrika: Letokruhy / 22.6.2010 / Text: Michal Horažďovský / Úvodní foto: Jan Bartoš

Astorga

Možná čtrnáct, dodává náhodný kolemjdoucí, snad aby podtrhl relativitu času. Jsem ve Španělsku, městě jménem Astorga. Už týden naše parta šlape s batohem na zádech směrem Santiago de Compostela. Pomalu si zvykám na bolest achilovek, siestu, a na to, že věci se dějí nějak samy od sebe. Náhle přicházejí a náhle mizí. Jako tenhle pán, který se jen na chvíli stane naším průvodcem. „Vidíte, a tohle je Burgos, katedrála, poznáváte ji? A tady Leon,“ ukazuje prstem na stěnu plnou postaviček s batohy, kopců, domů, kostelů, cest a symbolů. „To dělali z nějakého grantu?“ ptám se jakoby zasvěceně. „Kdepak, z vlastních prostředků a darů. Celé si to prostě sami zorganizovali a také udělali.“ Něco mě na tom dojímá, ani nevím co. Snad to, že to dělali i nedělali pro sebe. Snad něco jiného.

Personas mayores

V každém případě si tu „personas mayores“, tedy senioři, nepřipadají tak zcela na okraji. Usuzuji například z jejich veselého a samozřejmého tance před katedrálou v Barceloně. A také z jedné sochy, kterou jsem potkal o pár dnů později v jiném městě. Sochy dvou starých lidí s nápisem: „S úctou a poděkováním našim seniorům“. Seniorů je také celá řada mezi poutníky. Nevím, jestli to někdy někdo statisticky zpracoval, ale řekl bych, že dokonce převládají. Určitě v naší útlé skupince. Tak třeba Jardovi je 79 a je tady se svojí o 10 let mladší ženou Alenkou. Tahle pouť je způsob, jak oslavit zlatou svatbu! Jakýsi vzájemný dárek. Ujít spolu 500 kilometrů. Na což by se určitě raz dva tři, jak říkávala moje babička, kdyby to nebylo zrovna do Compostely.

Victoria

Přestavila se jako Viki a když jsme zjistili, že je Slovenka, měli jsme velkou radost. Moc Čechů a Slováků tu na cestě člověk nepotká a navíc v téhle roli, tzv. hospitalera. Česky by to znamenalo něco jako ubytovatel, což nezní moc poeticky, ale tady to má zvláštní význam. Kdo se téhle role chce ujmout, musí mít pouť již za sebou a také se musí, jako dobrovolník, přihlásit společnosti Přátel cesty do Santiaga. Ta jej poté vyšle, kam potřebuje. Viki se právě vrátila z ubytovny, která leží dvě stě kilometrů za námi a kde tou dobou, kdy tam byla, přenocovala skupinka našich přátel. Takže už víme, že se tam toho dne dva z nich zasnoubili. Ale to je tajemství. Takže to nikomu ani vy, milí čtenáři, prosím neříkejte.

Fotbal

Tohle jsme jí dělat neměli. Sedíme u svíčky a diskutujeme závažná filozofická a duchovní témata, jako je láska a tak, když se do místnosti vřítí matka představená. Působila již od začátku přísně, navíc jsme na půdě jejího kláštera, nicméně za tenhle dramatický vpád mohou staré nefunkční dveře, kterými se normálně prostě projít nedá. Změří nás přísným pohledem. „Co tu děláte? Nevíte, že je fotbal?“ Sedne si k nám a začne napínavě, podrobně a zasvěceně vyprávět průběh právě skončeného zápasu. Také kriticky. Tedy co to tam ti obránci v druhé půlce dělali?! A ten Messi, to je hráč, to tu dlouho nebylo! Právě končí španělská liga, kdo by teď seděl někde v kostele? Tak maximálně se pomodlit za svůj klub. A hlavně za dobrý fotbal, protože mizerný fotbal je ještě větší utrpení, než falešný zpěv klášterního sboru. Což můžeme potvrdit…

Hokej

Fotbal a katolictví, to je španělské náboženství. Liga, svátek nanebevstoupení Krista, Pohár, svátek seslání Ducha svatého, Liga mistrů, pouť do Santiaga. V Barceloně, odkud se vracíme letecky domů, nemají přirozeně ani ponětí o tom, že se hraje nějaké mistrovství světa v hokeji. Po přistání v Praze všude vlajky, šály, slova jako hokej a Rusko nabývají důrazu a zabarvení jako před třiceti lety. Doma otevírám okno. Až sem na Vinohrady doléhají zvuky nadšení, snad z Václavského, snad ze Staroměstského náměstí. Připomnělo mi to 12 let starý příběh. Odehrál se pro změnu na náměstí plzeňském. Těsně po ranním finále olympijského hokejového turnaje v Naganu jsem byl doprovodit svoji pratetu na dopolední mši do kostela Svatého Bartoloměje. Kostel byl obklopen několika stovkami lidí, a když začala mše, byl neustále plný jejich skandování. Křičeli: „Hašek je bůh, Hašek je bůh!“ Byla zrovna neděle.
Člověk je prostě nevyléčitelně náboženský, připomínám si slova kohosi slavného a pomalu se nořím do říše snů.

Michal Horažďovský je vedoucím Linky seniorů.

Přispějte do diskuze. Zajímá nás váš názor na tento článek.