Vital Plus - Časopis, který pomáhá seniorům

Za nás to bylo jinak. Opravdu?

Socioložka Renáta Sedláková, která se věnuje právě tématu stáří, říká, že dnešní mladí jsou opravdu jiní, než ti, kterým bylo patnáct před rokem 1950.

Diskuze / Téma / Rubrika: Letokruhy / 22.6.2010 / Text: Lenka Petrášová / Úvodní foto: archiv

Čím je to dané?
Hraje roli výchova a škola. Ve školách se něco jako úcta ke stáří rozhodně nevyučuje a rodiny se zase za poslední čtvrtstoletí rozpadly na jednotky, kterým se říká nukleární. Spolu žijí většinou dvě generace a s tou třetí, generací prarodičů už se příliš nenavštěvují, na to není čas, takže o sobě nic neví. Není pak divu, že jsou mladí při hodnocení starých výrazně přísnější, než když si uměli jejich život představit, protože v tom dennodenně žili.

Je to v zahraničí jiné?
Významně. Přesněji – generační spory jsou všude, demografická křivka je taky stejně neúprosná všude. Ale já znám třeba dobře Dánsko a tam je běžné, že moderátoři televizních zpráv nejsou mladé vyžehlené tvářičky, ale naopak šedinami prokvetlé dámy a muži. Je tam znát na každém kroku, že se seniory se v aktivním životě počítá. Navíc: oni senioři v zahraničí mají svou významnou ekonomickou moc, takže se s nimi musí počítat v životě společnosti.

Kdežto u nás se považují za přítěž a je to hodně dáno jejich obrázkem v médiích. Pokud už noviny či časopisy informují o seniorech, je to proto, že se jim stal nějaký kriminální čin (viz titulky Okradli stařenku). Nebo proto, že senioři něco požadují – pomoc při péči, vyšší důchody…
Obrázek stáří ta je u nás zkreslený. Jsou to lidé, kterým je třeba pomoci, jsou naivní, takže snadno na leccos naletí, a nehodí se alespoň podle reklam k ničemu jinému, než aby si lepili zubní protézy a řešili únik moči. To ale tuto skupinu silně zesměšňuje, takový mediální obraz.

No ale senioři přece potřebují naši pomoc, ne?
Jen menší část z nich. Zcela bezmocných je jen desetina seniorů! Ale my u nás pořád mluvíme a zveřejňujeme jejich příběhy, ne příběhy těch, kteří aktivně žijí, jsou soběstační a nic zvláštního od společnosti nežádají.

Co s tím? Změní se to k lepšímu nebo k horšímu?
Rychlá změna asi nenastane, s tím se nedá počítat. Naše společnost musí dospět. Navíc něco takového nejde změnit nějakým nařízením. Může se to změnit v okamžiku, kdy se do důchodového věku začne dostávat silná vlna dnešních ekonomicky aktivních lidí – takzvané Husákovy děti. Na všechny stereotypy v myšlení totiž nejlépe funguje vlastní zkušenost. A těchto lidí bude jednak hodně coby seniorů, takže se s nimi chtě nechtě bude muset počítat a pak: oni jsou zvyklí se za svá práva rvát. Teprve pak se může něco výrazněji změnit k lepšímu v soužití generací.

Lenka Petrášová je redaktorkou MF DNES.

Přispějte do diskuze. Zajímá nás váš názor na tento článek.