Vital Plus - Časopis, který pomáhá seniorům

Matky po e-mailu

Vztah mezi matkou a dcerou je po celý život velice složitý. Matka vidí ve své dceři své pokračování, ale současně i jakousi konkurenci. Dcera obdivuje přiznaně i nepřiznaně svoji matku,chce se jí podobat a současně se od ní i odlišit.

Diskuze (3) / Pohled J. Š. / Rubrika: Letokruhy / 16.3.2010 / Text: Jiřina Šiklová / Úvodní foto: Jan Bartoš

Když matky zestárnou a jsou případně nemocné a na svých dětech závislé, vztah matek a dcer se podstatně mění: matky se stávají závislými na dcerách, hierarchie vztahu se obrací. Automaticky se v naší společnosti očekává, že právě o matky se postarají jejich dcery. Když některá tuto roli nepřijme, je odsuzována. A pokud matce pomáhá, nikdo z příbuzenstva jí ani nepoděkuje. Přitom opětně se dcera se svou matkou ztotožňuje, v bezmocnosti své matky vidí i jakési memento, předznamenání toho, jak sama bude jednou vypadat a jak bude i třeba jednat. Role mezi nimi se obracejí, matka je najednou na druhém místě a měla by dokonce i svoji dceru poslouchat. Když dcera třeba jen opakuje to, co lékař přikázal, matka to často odmítá, proč by měla najednou poslouchat svoji dceru, kterou vychovávala a taky ji po celý život často řídila? Kdyby byla nemocná matka úplně v pořádku, asi by tuto změnu těžko přijímala, ale snad by to pochopila. Často ale právě proto, že je matka nemocná, musí to její dcera „vzít do svých rukou“, musí za ni rozhodovat. Logická úvaha ustupuje do pozadí a na povrch vyplouvají emoce. Proč mne dcera nutí, abych právě teď cvičila, abych si právě teď sedla, převlékla košili a jedla oběd? Stará a na dceři závislá matka chce dokazovat – sobě i okolí - svoji svéprávnost. A tak odporuje a odmítá se podřídit. Alespoň v maličkostech chce prokázat svoji vůli, a tak odstrčí jídlo, odmítne právě teď si umýt nohy, řekne, že nemá čas i když jen tak leží v posteli. Dcera se v této roli taky necítí dobře. Autoritu matky přijímala po celou dobu svého dětství, v mnohém se jí podobá, a tak se necítí v roli toho, kdo je odpovědný, úplně dobře. Chce i nechce vidět matku jako slabou. Takovému nejasnému vztahu, kdy současně chceme něco prosadit a zároveň se toho obáváme, říkáme ambivalence. Mezi matkou a dcerou je skoro po celý život vztah ambivalentní. Je takový, i když třeba dcera opakovaně říká, že jí vůbec nezáleží na tom, co si maminka o ní myslí a matka říká totéž v zase jiné souvislosti. Proto bezmocná a nemocná matka v dceři vzbuzuje lásku, soucit, touhu pomoci, ale současně jí i poručit, řídit či ovládat.

Ambivalentní vztah matky a dcery

Tento ambivalentní vztah jsem pozorovala nejen u sebe, ale i u mnoha a mnoha známých a příbuzných pacientů. I odborná psychoterapeutická literatura popisuje tyto složité vztahy. V naší společnosti se skoro automaticky předpokládá, že o staré příbuzné bude pečovat žena, dcera nebo snacha, proto se tyto střety a problémy objevují častěji, než konflikty matek a stárnoucích synů. Ani finančně tato péče o člena domácnosti není oceněna. Naopak příbuzní, kteří se vyhnou této pomoci, mají sami výčitky z toho, že se o matku nestarají a těchto výčitek se často zbavují podceňováním poskytované péče. A jsou to skoro vždy dcery, na kterých leží zodpovědnost. Pokud to nedělají, společnost je odsuzuje. Pokud to dělají, nemají si ani komu postěžovat. Proto nacházejí pochopení pouze u těch, kteří či které jsou v obdobné situaci.V knížce Matky po e-mailu, která je smyšlená a vytvořena na podkladě zkušeností, ale i mnoha a mnoha odborných publikací, které se zabývají psychologií a sociální psychologií, se jedna přítelkyně opatrně svěřuje té druhé, a tak si vzájemně svými stesky pomáhají. Samozřejmě, že k tomuto tématu existuje i rozsáhlá odborná psychologická a psychoterapeutická literatura, ale je příliš odborná a příliš specializovaná a ženy v podobné situaci ji asi nebudou vyhledávat. Knihu Matky po e-mailu jsem napsala proto, že jako sociální gerontoložka znám tyto problémy a také proto, že tento rozporuplný vztah lásky a občasného vzteku není populárně vědecky zpracován. Je i není to fikce. Je to odpozorované ze života, některé dialogy jsou skoro doslovné a k tomu jsou přidané sem tam údaje, které mohou znalosti čtenářů prohloubit. Stěžovat si druhému, vést s ním dialog, to můžeme jak v rozhovoru, tedy tváří v tvář, tak formou dopisů, jejichž moderním vyjádřením jsou současné e-maily. Obě přítelkyně jsou v podobné situaci. Odešly do důchodu, svoje povinnosti matek a babiček již splnily, dokonce i vnoučata jsou odrostlá, a tak předpokládaly, že začíná jejich „třetí věk“. Období, ve kterém se mohou věnovat - konečně - již jenom a jenom sobě samým. A zase to nejde. Ty samy již staré ženy-dcery pomoc samozřejmě poskytují, ale občas si potřebují někomu postěžovat, potřebují ocenění a ne jen konstatování: „Jsi přece dcera, tak kdo jiný by se měl o naši matku postarat?“ Tyto všechny vztahy jsou si tak podobné, že mnohdy budou mít čtenářky dojem, že se jedná o jejich osobní příběh.

Snad tato kniha pomůže jak pečujícím dcerám - neboť je přes všechny výtky chválí - tak těm matkám, které ještě jsou schopné obdobné knížky číst. Pokud se v tom našly obě generace, pokud si čtenáři podobnost uvědomí, pak tato knížka splnila svůj úkol. Nic víc jsem udělat nechtěla.

Přispějte do diskuze. Zajímá nás váš názor na tento článek.